Jste tu poprvé? - Skrýt (musíte být přihlášeni)

Základy kreslení - 5. díl: Jak vzniká obraz? – kompozice

  • napsalB105
  • sekceOstatní
  • kategorieKreslení
  • znalostiAutor předpokládá, že máte pročteny předchozí díly

7. 5. 2009 v 0:00 1 Základy kreslení - 5. díl: Jak vzniká obraz? – kompozice

Původně měl být tento díl o kompozici i perspektivě. Rozhodl jsem se ale, že látky rozdělím do dvou dílů, protože si myslím, že si zaslouží větší místo. Dnes se tedy doufám naučíme vyhýbat se chybám, které dokáží zničit obraz (fotografii, šablonu na web …) už od počátku tak, že už s tím v pozdější fázi nic nenaděláme.

Kompozice je souhrn pravidel a doporučení uspořádání prvků v uměleckém díle. V různých dobách se k ní malíři stavěli různě. Například ve starší akademické kompozici vše podléhalo různým zákonům. Dnes většinou obraz nemá jevit známky nějakého naaranžování (pokud to není účelem). Cit pro kompozici je také z velké části něčím, co se nedá dost dobře naučit z knih a návodů. Na to je potřeba studovat přírodu obecně a mít i určité dané estetické cítění. Přesto je však nutností znát základy výstavby obrazu a o nich si povíme něco v následujících řádcích a ukážeme na příkladech.

Obraz jako organismus

Pokud se podíváme na staré mistry, zjistíme, že každý prvek v jejich obrazech má nějaký smysl a nic se nevyskytuje náhodně – že celý obraz působí jako organismus. Malíř si dokonale pohrává s divákem, směřuje jeho oko tam, kam chce, podsouvá nám informace, chce v nás evokovat nějakou reakci, emoci, náladu …

Na prvním obrázku vidíme prázdnou plochu, oko se nezachytí na žádném bodě. Máme tedy klidný dojem.

Na dalším vidíme jednu skvrnu, oko spočine právě na ní, je to velice kontrastní část obrazu. Platí tedy, že kde jsou na obraze koncentrovány kontrasty, tam spočine oko (o kontrastech viz. minulý díl).

Ale co když máme na obraze více takových bodů, kam je oko naváděno? Divák neví na co se má upnout.

Pokud zvětšíme jednu skvrnu (vlastně zmenšíme kontrast), obraz bude působit trochu klidněji (i když ne o moc) – oko bude sice více přitahováno k levému bodu, ale napravo přece jen zůstane nějaký kontrast, tudíž se pozorovatel stále nemá kam uchytit.

Teď tu skvrnu zvětšíme tak, že se už bude dotýkat stěn obrazu. Vidíme, že obraz už je mnohem klidnější, oko spočine na malé skvrně, protože tam je největší kontrast. Takto můžeme dělat z malých objektů důležité.

Doporučení

Z toho vyplývá, že velké plochy, masy, vytvářejí klidný dojem, kdyžto malé, rozptýlené body obraz „trhají“.

Dále existuje také spousta dalších doporučení jak stavět obraz. Není vhodné kreslit horizont doprostřed (např. louku, moře …), celkově by se objekt zájmu neměl dávat doprostřed, ale spíše by měl být posunutý mírně na stranu – nejjednodušeji do jedné třetiny nebo na zlatý řez. Estetičtějšího dojmu také dosáhneme, když linie v pozadí (např. horizont) je na jedné straně výš, než na druhé. Objekt, který se pohybuje, by měl před sebou mít prostor.

Na obrázkách níže je zachyceno různé pokládání horizontu a volení formátu k docílení různého dojmu.

Symetrie, rytmus, perspektiva

Dalšími prvky, které hrají v kompozici velikou roli, jsou symetrie, rytmus a perspektiva (o ní příště).

Symetrie je pravidelné rozmístění prvků kolem osy, nebo středu. Perfektní příklad symetrie podle osy najdeme například na nástěnné malbě Poslední večeře od Leonarda DaVinciho.

Rytmus je opakování barev, tvarů a prvků v obrazu. Přerušování rytmu a podobné techniky vedou k zajímavým efektům. Ke studování doporučuji ruského malíře Wassily Kandinskyho, konkrétně jeho Kompozice VIII. a IX.

Studujeme staré mistry

Určitě nebylo řečeno vše, Vaším úkolem je studovat díla starých mistrů a sledovat, jak dosahovali různých efektů. Zde je pár příkladů.

Trojúhelníková kompozice – tento postup je velice používaný, trojúhelník není tak pravidelný, ale přitom je to geometricky zajímavý útvar. Jako příklad poslouží jakékoliv zátiší od Paula Cézanna.

Dělení na třetiny – obraz je přibližně rozdělen na tři různé části. Velmi užívané fotografy. Z malířství uvedu DaVinciho Monu Lisu.

Užití linií – vodorovné linie evokují stabilitu, svislé zase zvýrazňují kompozici. Úhlopříčné jsou velice dynamické, linie oblých tvarů (S) zase působí uklidňujícím dojmem. A pár příkladů:

Vertikální a horizontální linie jsou nádherně vidět opět na DaVinciho poslední večeři (renesance co do rozvoje kompozice a perspektivy byla opravdu výjimečná).

Úžasný Géricaultův obraz Vor Medúzy (který mimochodem za svého zveřejnění dosti šokoval) spojuje jak už výše zmíněnou trojúhelníkovou kompozici, tak i kompozici po úhlopříčce.

Co se týče oblých linií, na ty se velice hledělo v době Baroka, důkazem toho může být např. Rembrandt.

Tak, to by bylo pro dnešek vše, jistě jste si všimli, že jsem to vzal velice názornou cestou. Myslím si totiž, že doba, kdy se učili nějaké striktní postupy výstavby obrazu je už dávno pryč. Já doporučuji hlavně experimentovat, studovat a učit se z chyb. V příštím díle si povíme něco o perspektivě.

Zdrojový soubor : Není k dispozici

Komentáře k článku

Nejste přihlášeni - před odesláním příspěvku vyplňte protispamovou kontrolu níže - váš komentář bude viditelný až po schválení správcem. Pro okamžité schválení se přihlašte, nebo registrujte. Registrace nezabere déle než minutu.

  • :-D
  • 8-|
  • :-/
  • 8-)
  • :-(
  • :-O
  • =(
  • =D
  • :-)
  • <3
  • ;-)

* Povinné položky

  • #1
  • Neregistrovaný kolemjdoucí
  • 5. November 2015 | 19:16
  • Skupina: Neregistrovaní

Článek mi moc pomohl při seminnární práci do školy, narozdíl od jiných jsem z něj pochopila o co jde:) Vyznačení linií a trojúhelníkové kompozice na obrazech mi pomohlo. Moc děkuju

Nahoru

Autoři: Jakub Houdek, Jakub Šimůnek, Petr Široký a příležitostní sebevrazi